Recenze

Wariot Ideal - "Plošina (forgotten sector)".

Taneční zóna 4.11.2011 Nina Vangeli

Svět mužné práce byl na premiéře Plošiny v alternativním prostoru Hala Alta představen jako nekončící smyčka vysoce namáhavých, neplodných a absurdních úkonů, pro jaké máme archetyp v mýtu o Sisyfovi. Jakkoli je představení uchyceno na skice příběhu, důsledně se vyhýbá textu. Vidíme, že spolu dělníci při svých fiktivních pracovních výkonech komunikují, ale neslyšíme je. Můžeme jen hádat, ale jde to snadno, a je to velmi, a zároveň jemně legrační. Industriální scénický zvuk (Jan Kalivoda) rafinovaně vytváří hlukovou clonu. Jako bychom pozorovali zdálky pracoviště, viděli jeho aktivitu, ale neslyšeli domluvy, ani nechápali smysl toho, co se tam děje. Vidíme to vše jen jako absurdní choreografii. Možná, že takový pohled nezasvěceného mohl být i prvotní inspirací pro kompozici.

Už sám placatě znějící titul Plošina - jde o budování imaginární plošiny na imaginárním Severu - nám dává na srozuměnou, že poetika kusu bude mužně věcná, suše neurvalá. Zadá tak jasný úkol i scénografii: ta spočívá ve skládačce asi metrových nízkých dřevěných praktikáblů, které nabývají nejrůznějších podob, někdy nakonec i překvapivě mystických. Kostýmování je tvořeno pracovními oděvy se všemi příslušnými ochrannými prvky, dovedenými někdy ad absurdum. V příšeří pod přilbami nesli estetický koncept nového nonverbálního představení Jan Dörner, Jan Kalivoda, Michael Vodenka, Patrik Vojtíšek a Vojta Švejda. Tým ve spolupráci s výtvarnicí (Radka Mizerová) dokáže z vizuální mizérie vytěžit pohledy neuvěřitelně divadelně efektní. Jiskry tryskají od svářecích nástrojů, stroje se někde zavaří a chrlí dým, šajnovky kmitají z jednoho temného kouta do druhého (světla: Jan Dörner) ... ta hlavní překvapení vám, samosebou, nemohu prozradit.

Pohybová režie pracuje se zamrzající kompozicí, dlouhými ustrnulými zastaveními, v podstatě jde formálně o velmi čistý konceptuální přístup, nic nadbytečného, nic ornamentálního, žádná překotná dynamika. Vespod se ale skrývá potutelný úsměv. Ani drobné hospodsky mužné legrácky tu vychytanou a strohou estetiku nepoškodí. Vždyť co by to bylo za daleký Sever, aby tam nebyl Rus a jeho chlast. Mluví se ruštinou českých anekdot a Švejda ztvárňuje opilce tak přesvědčivě jako by v životě nedělal nic jiného.
Struktura představení je komplexní, vnitřně logická a promyšlená, mechanika představení funguje přesně, spolehlivě, suverénně. Je to velké teatro. To už není žádný "úkol z pilnosti", ale magisterská práce.

Industriální koncept je sledovám sledován natolik důsledně, až přímo neodvratně logicky a zároveň v paradoxním zvratu vyústí do scény ironicky-mystického zasvěcení hrdiny-outsidera (Vojta Švejda). A to je lahůdka! (Kterou vám také neprozradím.) Ironicko-romantické je hned samo entrée představení (i toto tajemství přijďte odhalit sami), ostatně i svícení je v podstatě romantické. A objevování těchto překvapivých momentů (zatraceně dobře načasovaných) v konceptuálním rébusu představení je nekonečnou rozkoší pro diváka.

.......................................................................................................................................

PragueOut.cz, recenze ze 17/10/07, Kateřina Lánská

ALBERT SE BOJÍ

Podzim v divadle Alfred ve dvoře zahajují hned několika premiérami a my vám představíme krátce alespoň jednu z nich. Ve své nové roli se v ní objeví mim a všestranný improvizátor Vojtěch Švejda. Autorské představení „Albert se bojí" připravil společně s tím, kterého mnozí počítají mezi mistry pohybového divadla, Jamesem Donlonem a všichni příznivci světa náznaků se tedy mají rozhodně na co těšit. Premiéra je 17.10., reprízy: 18.10., 19.10. a až do konce roku žádná další!
Vojtěch Švejda ve svém vystoupení analyzuje téma strachu. Bere s sebou diváky do světa malého Alberta, jehož představivost mu připravuje mnohá úskalí. Zdánlivě banální situace se mění v dramatická dobrodružství a malý Albert svádí nejeden velký boj. Nástrahy mu však, jak by se snad dalo očekávat, neklade okolí, ale jeho vlastní bázlivost a rozjitřené prožívání.
Kdo z vás si ještě dobře pamatuje na ty úzkostné a stísňující pocity, které vás spoutávaly na cestě do temného sklepa, kde jste v rychlosti a skoro poslepu naházeli do pytle pár kilo brambor, bude Vojtěchovým představením určitě nadšen. Dětský strach totiž může nabývat skutečně kosmických rozměrů a „možná se proto budou spolu s Albertem bát i diváci" slibuje Vojtěch Švejda.
Představení je koncipováno jako sled jednotlivých scének z Albertova všedního dne. Vojtěch bravurně ztělesňuje nejrůznější Albertovy příhody, pocity a fantazie podporované četbou dobrodružných románů, takže vás jeho solitérní pohyb po jevišti během několika okamžiků vtáhne do děje. Jeho herecké kreace doprovází dvojice hudebníků Jiří Mráz a Martin Zpěvák, kteří pomocí hudebních nápadů Petra Wajsara vytvářejí atmosféru a významně podporují dynamičnost Vojtova výrazu.
Žánrově se představení pohybuje od „dramatu všedního dne" ke skutečnému hororu podbarvenému komediálními prvky. Na jeho konceptu spolupracoval Vojtěch, jak už bylo řečeno v úvodu, s Jamesem Donlonem, který se v Americe pantomimě, klaunérii a pohybovému divadlu věnuje už víc než třicet let. Co se týče Vojtěchových postupů, zůstává představení Albert se bojí v linii jeho předchozího Bliss (debut z roku 2002), ve kterém stejně jako teď důkladně prozkoumával vnitřní svět tak trochu ustrašeného a nejistého člověka.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Tiscali, recenze 5.11.07, Martina Musilová

ALBERT SE BOJÍ

Mim a klaun Vojta Švejda zazářil v roce 2002 ve scénickém komiksu Blisse. Pantomimou Albert se bojí se vrací k tomuto žánru. Ve spolupráci s americkým režisérem, klaunem a mimem Jamesem Donlonem vytvořil v divadle Alfred ve dvoře představení, které navazuje na nejlepší tradice moderní české pantomimy.
Název představení Albert se bojí určuje hlavní téma hry. A jak připomíná Vojta Švejda v programu k inscenaci, s režisérem Donlonem se tvůrci pokoušeli podívat se na strach z mnoha úhlů. Ty úhly jsou ovšem značně zúžené. Koncentrují se na strach malého chlapce Alberta a zážitky v malém, obyčejném dětském světě. To umožňuje Švejdovi provést diváka nejbanálnějšími situacemi chlapeckého dne. Od ranního vstávání, přes cestu do sklepa pro brambory, cestu do školy, setkání s velkým, drzým spolužákem, který Alberta okrade o žvýkačku, až po sezení ve školní lavici a pokukování po půvabné spolužačce. Jakkoliv jsou Albertovy příhody banální, není zdaleka banální to, jak je Švejdův chlapec prožívá. Albert je totiž kluk snivý a do svého snění o mužné síle a dokonalosti upadá v každé mikrosituaci, kterou mu den přinese. Hned úvodní ranní vstávání a maminčiny příkazy jsou doplněny četbou dobrodružné literatury, do které se Albert na chvíli propadne. Pro snivého Alberta i mima Vojtu Švejdu jsou příležitostí oddat se hře na námořníky a piráty. Celé představení je rozehráváno v této polaritě srážek s reálným světem, který Alberta leká, a propadání se do vnitřního světa mužných her na dobrodružství a rytířství, her na falešné karetní hráče, kovboje a pistolníky. Obrat v Albertově životě nastane, když onemocní a musí chvilku pobýt v nemocnici. Tentokrát skutečně sám a bez pomoci, se sny horečnatými a děsivými.
Příběhy svého chlapce (či svého vlastního chlapectví?) hraje Švejda ve svižném tempu. Oporou mu jsou vynikající hudebníci - Petr Wajsar, Jiří Mráz a Martin Zpěvák, kteří hru doplňují zvukově, rytmizují ji a zároveň dotvářejí atmosféru jednotlivých mikrosituací. V představení Švejda zastane nejen postavu Alberta, ale rovněž v náznacích postavy, se kterými se chlapec na své každodenní pouti setkává. Švejda neváhá kombinovat klaunskou pantomimu s řečí, pokud potřebuje slovně evokovat situaci. Ale nezůstává pouze u slova. Hru spontánně provází i dětštinou nebo zvuky, které známe například u postaviček z komiksů a z animovaných filmů.
Švejdova bravurní hra kotví v archetypálně se doplňujícím rozlišení malého a velkého. Mezi strachy se zmítajícím chlapcem na jedné straně a frajerem, chlapem, který dělá na svět ramena na straně druhé, otevírá mim prostor, v němž si každý z diváků nalezne kus svého dětství.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Taneční aktuality.cz - 19.10.07 - Zuzana Smulagová

Albert se Bojí

Ač divadlo Alfréd ve dvoře nefunguje jako repertoárové divadlo, přesto některé svoje stálice má. Jedním z těch nejvýraznějších je Vojta Švejda. Performer, jehož originální pojetí dramatické pantomimy nejen čeří vodu tohoto nonverbálního umění uvnitř, ale zároveň dává neprofesnímu publiku vědět, že tento žánr není mrtvý, že žije svým životem a nestagnuje na úrovni fialkovské tradice 60.let. Vojta Švejda je zářným příkladem že to jde. V režii amerického klauna a mima Jamese Donlona pracoval ve společném scénáři při realizaci se všemi prostředky, které mu jeho talent nabízí a americké vlivy podporují. Vytvořil tak jednoduchý, ale zároveň vtipný a milý příběh Albert se bojí o poznání vlastního strachu s jasně konkrétní dějovou linkou "ze života malého kluka". V humoru neupadá do podbízivosti či nevkusu, dotahuje drobné detaily a využívá hlasový projev přeně a účelně. Zároveň nechává divákům prostor pro vlastní fantazii, možná i hraje jakousi hru " Hádej co bylo tohle". Do skoro pohádkového příběhu se to dokonale hodí. Živá hudba navíc vytváří opravdu zajímavou atmosféru, která strašidelnost příběhu podtrhuje, spolu se světlem Jana Beneše. Nemá smysl opakovat chválu a profesní zručnost Vojty Švejdy ani ochuzovat případné příští diváky o překvapení, která na ně představení chystá.Nebylo by možná od věci podotknout, že tahle performance by se měla zařdit na program školních představení 1. a 2. stupně ZŠ. Svými aspekty má velký potenciál citlivě formovat divadelní vkus dětí.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Jana Bohutinská, A2

Alberte, bububu, baf

„Švejda prozkoumává dětský strach. Strach dítěte všude a ze všeho - ať už ze tmy nebo silnějších a sebevědomějších spolužáků. Rozehrává různé klukovské každodenní situace a rituály: ranní vstávání, četba dobrodružné knížky a fantazijní snění o sobě samém jako jejím hrdinovi, ranní hygiena, snídaně, cesta do školy, spánek plný nočních můr... Snaží se, aby se i diváci rozpomenuli na své dětské hrůzy, a to až úsměvně jednoduchým, ale překvapivě účinným způsobem".

Švejda (vedený Donlonem) dokáže precizně odpozorovat detaily chování člověka. Nejlepším příkladem byla scéna noční můry, kondenzovaná hororová situace. Interpret nehraje jen dítě, v odbočkách dokáže zhmotnit i ošklivý sen - třeba příšeru, která se vyplazí zpod postele a okusuje ruku neschovanou pod peřinou. Vzápětí je zase probuzeným děckem, které je v prvotním leknutí přesvědčené, že mu příšera skutečně okousala prsty, a zběsile lampičkou prosvěcuje všechny kouty pokoje, protože všude, kde je tma, se může ukrývat strašidlo. Z pohledu vnějšího a racionálního diváka je to scéna naprosto absurdní a ve své absurdnosti směšná. I to je „ze života" - reflektovaný strach se často stává dobrým vtipem. Švejda, osobitý pantomim a klaun, dokáže pohybem, mimikou a maximálně úsporným slovem pozoruhodně plasticky ukázat nejen vnější, ale i vnitřní svět své postavy.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Svět a Divadlo - Roman Sikora 03.2008.

Malá Inventura 2008

Do světa dětství se bylo možné vypravit s představením Albert se bojí Vojty Švejdy, tradičně spolupracujícího s Alfrédem ve dvoře. Strach malému Albertovi ve Švejdově pantomimě, doprovázené občasným slovem či zvukem, výrazně komplikují život. Trpí obvyklými úzkostmi, které si z dětství pamatuje snad každý z nás : hrůzyplné cesty do temného sklepa pro brambory, teror ze strany silnějšího kamaráda, ale také obavy, že se prozradí jeho okouzlení krásnou spolužačkou atd...Albertovi pomáhá k překonání slabosti četba dobrodružné literatury,westernů, verneovek. A v nich nachází také hrdiny, kteří mu umožní nad strachem zvítězit. Švejda si vystačí na prázdné scéně jen s několika rekvizitami a svůj projev staví na přesném a výrazném gestu a jednoduchém náznaku. Občas se převtělí do jiné postavy, obvykle románového hrdiny, některé postavy reálného světa naznačí jen pohledem, přikývnutím, obdrženým pohlavkem...Představení o chronicky ostražitém Albertovi, který se na začátku téměř bojí vyjít z domu a na konci se stává statečným hochem, schopným samostatně se vypořádat s okolním světem, doprovází živá hudba kontrabasisty a klarinetisty, hrajícího i na různá cinkátka. Na závěr se Švejda chopí ukulele, spolu s oběma hudebníky se postaví doprostřed jeviště a vypálí do publika krátkou a údernou country písničku, oslavující rázně šťastný konec všeho Albertova trápení. (Jak mimo jiné festival ukázal, udělat dobrý a zřetelný konec je pro mnohé z "nových" divadelníků problém. I toto je tedy Vojtovi Švejdovi a jeho režisérovi, Američanovi Jamesi Donlonovi, nutno přičíst k dobru).

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Taneční zóna - Markéta Faustová

Albert v Alfrédu.

Kdybychom měli vybrat tvář divadla Alfréd ve dvoře, asi bychom si všichni dívali do klukovského obličeje Vojty Švejdy. Vyjimečnost tohoto performera dokazuje i přehlídka, která mu byla v Alfrédu uspořádána na začátku února (2008). Několikadenní maraton Švejdovy tvorby byl příznačně nazván Sny a realita. Sny a realita jsou totiž sevrním i jižním pólem všech Švejdových kreací. Mezi nimi se po špičkách plíží jeho další postava - malá Albert - v nové pantomimě Albert se bojí. Albert se třese strachy, že vrznou parkety a opět ho přepadne noční lupič - hrůná dětská fantazie. Dětské strachy ze tmy, ze zákoutí domovního sklepa, z nabušeného spolužáka, který ho vždy pumpne o žvýkačku, nebo pouze strach ze strachu samého na něj útočí jak vosí roje. A denodenně sní o tom, jak jim dá pořádně na frak a oni už ho nebudou moci ohrožovat, kdykoli je napadne. Švejda se touto inscenací , která vznikla spolu s americkým mimem Jamesem Donlonem, stylově vrací ke své úspěšné performanci Bliss z roku 2002. Jedná se opět o one-man-show, i když postav se díky Švejdově hbitosti prožene po jevišti víc než dost. Celá inscenace je založena na mimořádných schopnostech tohoto obrozence české pantomimy.Jeho obrazotvorné neverbální kulinářství, které občas dostává až groteskně humorné aroma, pak dolaďuje hudba a zejména zvuky ilustrující mimickou akci, které vyluzují hudebníci Martin Zpěvák a Jiří Mráz přímo na scéně. Ale o co víc se Albert děsí o to víc chce být hrdinou, silákem, který naopak děsí ty druhé. A tak se propadá do snivých blouznění, které dělí představení do menších etud. Kdo inscenaci Albert se bojí neviděl, mohlo by mu připadat, že je její námět nosný maximálně pro průměrné dětské představení. To by jejím otcem nemohl být Vojta Švejda, který ač působí jako normální kluk od vedle, je ve skutečnosti mistr imaginace. Jako kouzelník, který z klobouku vytáhne holubici, vytváří Švejda nové světy, příběhy, postavy. Dokonale se vyzná v labyrintech lidské fantazie, pracuje s precizností chirurga a pomocí své představivosti a nabitého umu nás jednoduše klame... Jakoby se naše iluze stávaly skutečností. Samotného Aberta pak Švejda pečlivě vystavěl po charakterové, ale i fyzické stránce. Vnější i vnitřní popis postavičky spolu dokonale spoluhrají. Hlava věčně stažená mezi ramena, které prozrazují klučinovu úzkost, výraz očí číhají na možná nebezpečí, tělo, které různě stahuje a krčí ve chvíli, kdy na něj strach útočí. I když v jedné situaci předvádí Švejda Alberta jen dvěma prsty a jeho tělo představuje v tu chvíli obra, dokáže bez problémů jednat za obě postavy a navodit mezi nimi přesvědčivou komunikaci. V historii nonverbálního divadla se vždy objevovala tendence k ustalování typů a konkrétních postav. Tenhle Švejdův roztomilý bojsa, který vyvolává úsměv na tvářích dospělých i dětí, je tak pečlivě vytvarovanou postavičkou, že by klidně mohl žít dál. A to buď v dalších Švejdových příbězích, nebo nezávisle na svém tvůrci třeba v dětské obrázkové knize nebo komiksu.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Taneční aktuality.cz - Zuzana Smulagová

Za punkem na Malé inventuře - Metamorphosis Famfulare.

Punku zdar a tomu divadelnímu zvlášť! Na festivalu nového divadla Malá inventura našel tento druh postmoderní nezávislosti své další vyjádření hned ve dvou představeních. Jejich motivace byla zcela rozdílná, stejně jako provedení, místo i divadelní žánr.
Punková pantomima
Na malé scéně divadla Alfred ve dvoře se v rámci festivalu 23.března 2007 odehrálo představení, které už lze pomalu označit za repertoárové. Název Metamorphósis famfuláre udává zcela jasně, že náplň představení nebude vážná. Metamorphósis je improvizované představení, ve kterém jeho dva aktéři rozvíjí v dokonalé souhře své nápady, jak obohatit českou pantomimu, která tolik trpí fialkovským komplexem, aby se stala nejen atraktivní, ale i moderní, nebo možná spíš postmoderní v pravém slova smyslu. Improvizace jde po tématu předem daném, tedy běžným způsobem jak se odehrávají jiná improvizovaná představení, ať divadelní, taneční nebo třeba pantomimická. V tomto duchu pak lze Vojtu Švejdu (mima) a Jana Kalivodu (hudebníka) označit za znalce svého oboru, protože to se pozná především v improvizaci. Využívají pohybové respektive zvukové prostředky, ve kterých je patrná technická - profesní vyspělost, napomáhající k dosažení nového pojetí umění.
Metamorphósis famfuláre rozhodně nepatří pouze mezi tzv. inscenace pro přátele herců, jak by se mohlo na první pohled do programu zdát, a jistě dokáže zaujmout zcela náhodného diváka. Ta, které proběhla na Malé inventuře, byla příjemná a dokonce se oprostila i od přehnané interakce s diváky, ke které se často jiní improvizátoři z různých důvodů uchylují. Velmi vkusně se oba aktéři vyrovnali se zvolenými i náhodnými tématy, včetně scénické kompozice celého prostoru. Každá improvizace samozřejmě tendenčně sklouzává ke klišé. Zde ovšem byly prázdné divadelní fráze dostatečně krátké a navíc jejich postřehnutí už zabraňovala další akce.
Na vlně sympatické energie utekla více než hodinka jako voda, navíc prodloužená o malý koncert v punkovém duchu.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Jana Návratová - Reflex

Polaris

„Fantazií, hravostí a scénickým retrostylem dokázali oba vousáči vystihnout prokřehlou poezii severu, pohybově a akusticky napodobit ledni zvěř a vzbudit nostalgii za vším co zavál čas."

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Taneční aktuality.cz 16.02.2008 - Zuzana Smulagová

Malé poznámky - Bliss

Jeden jediný člověk dokázal udržet linii celého onemanshow.Nepotřeboval k tomu prakticky nic a přece vytvořil naprosto dokonalou imaginaci bytu, ulice, zbabělství, neštěstí, nesmělosti, radosti i snění. Doprovázen živou hudbou klarinet a kontrabas ( Jiří Mráz a Martin Zpěvák) zavádí diváky do myšlenek toho, který sní o existenci hrdiny a jeho vlastní život tak nějak proklouzává stránkami komiksu. Antihrdina, který střídavě budí soucit, sympatie i antipatie. Vojta Švejda má neuvěřitelnou dynamičnost projevu a jedinečný smysl pro detail. Pomocí pantomimy, zvuků i mluveného slova vtahuje do děje, který ale zároveň uceleným prvoplánoým dějem není. Trefná vtipnost zaručena. Bliss měl premiéru v roce 2002 a přesto působilo velmi současně. Ke všem kladným vlastnostem autora tedy připočtěme i nadčasovost.

komiks.cz, 29.01.2002 - Hibi

Prkna která znamenají komiks - Bliss

Zklamán by byl, kdo by snad očekával výpravné kulisy Gothamu či nějakou tu oblíbenou postapokliptickou trosku.Švejdova komorní one-man-show se odehrává toliko za pomocí jedné černé kostky, několika vtipně adjustovaných světel a divákovy fantazie.Bliss rozhodně není jednoduchou prvoplánovou parodií, Švejda se snaží pro své vystoupení z komiksové poetiky vytěžit opravdu co nejvíc. A nejen komiksu, ale i přidružených "pokleslých žánrů", a proto se v příběhu neuspěšného pisálka setkáváme jak s cartoonovou mimikou a situačním humorem, tak se stripovými epigramy i odkazy na konkrétní komiksové a filmové ikony : inteligentní je též prolínání Blissova života s avyntýrami jeho literárního hrdiny - zatímco Phill je vrďákem jak z Casablancy, Bliss sám končí častěji jako Frigo...Pod neoslnivou fasádou chudého literáta se skrývá bohatá fantazie, a stejně tak ve zdánlivě skromném příběhu obrovské množství narážek , hříček a ironizovaného komiksového patosu. Mohl bych na prstech vypočítávat šťavnaté scény s postýlkou, gramofónem, semaforem, či supermarketem a nebo vypíchnout geniální přestřelku plivanců revolveru.Bojím se ale, že přílišná popisnost nebo škarohlídství by zkazily kouzlo, které Švejdův mezižánrový experiment rozhodně má, a tedy vězte že než louskat suchá slova je lepší navštívit " jedno útulné podkroví, odkud je blízko do nebe a daleko na zem"...

Taneční listy, časopis o umění a pohybu - Jana Bohutínská

Je odtud blízko do nebe a daleko na zem

Skvěle odpozorované detaily každodennosti Švejda transformuje do řeči pohybů, gest a mimiky, do "příběhu obyčejného člověka". Vždy s ironickým až parodickým posunem a mírným kritickým odstupem. Sám rozehraje prázdné jeviště a prostory mezi výkryty, bravurně ovládá hru s imaginární rekvizitou. Po celou dobu představení dokáže udržet soustředěnou divákovu pozornost. Tragikomický příběh básníka/spisovatele Blisse začíná v jeho bytě někde uplně nahoře v mrakodrapu. Je to místo stereotypů, snů, her, setkávání se z ženami a dívkami na inzerát. A hlavně vymýšlí příběhy a píše. Sám se identifikuje se svými románovými hrdiny, což je další rovina inscenace. Pak jsou tu Blissova milostná dobrodružství, nesmělá z počátku a sebevědomě světácká na závěr. Švejda si nenásilně několikrát "odskočí" do postav objektů svých milostných výbojů. Naznačí charakter detailem, ale vždy přesně a učinně.

……………………………………………………………………………………………………….........

Mozaika zprávy z kultury - Český rozhlas. - recenze Roman Sikora

Sifon - inscenace plná veselých a inteligentních nápadů.

Projekty, na kterých se podílí herec Vojta Švejda, jsou pro pražskou experimentální scénu Alfred ve dvoře pokaždé slušným standardem. Už i proto, že některé tamní produkce se pod zástěrkou experimentu pohybují hluboko pod hranicí snesitelnosti. Švejda oproti tomu umí téměř vždy inteligentně pobavit, ba dojmout. Podobně je tomu v nové inscenaci Sifon, kterou v Alfredu stvořil s hudebníkem Janem Kalivodou.

Po značnou část hodinové produkce máme možnost pozorovat Švejdu, jak s kamenným, urputně přemýšlivým výrazem sedí za stolem u mikrofonu a nahrává své dlouhé promluvy na starý kotoučový magnetofon. Jakoby se Švejdův hrdina snažil podat přelomové poselství o světě. A zejména o tajemném všudypřítomném fenoménu jménem Imelo. Urputně konstruuje věty a souvětí. Vytváří nesčetné předlouhé odbočky. Promlouvá o lidském životě, o současnosti, dotkne se i podstaty všehomíra, aby se pokaždé vrátil k problému zásadnímu, k Imelu. Co však z něj v urputném soustředění neustále tryská není nic jiného než blábol. Blábol spletitý, blábol košatý, kolikrát i ušlechtile znějící, blábol, který skrze filozofickou dikci hlavního hrdiny a jeho snahu o zásadní, převratnou výpověď, může vyznívat až neprostupně magicky.

Po určitém čase je zjevné, že se nedozvíme nic. A stále více vystupuje na povrch komika hrdinova marného snažení. S keatonovsky kamennou tváří se zamotává do spleti nic neříkajících tvrzení. Pozvolna vysvítá, že mysl postavy je přesycena neuspořádanými myšlenkovými odřezky, ba odpadky, jimiž byla celý život zavalována a které není při nejlepší vůli schopna dát dohromady. Bohužel, aniž by si toho byl tento tragický klaun vědom.

Švejda takto ústy hrdiny marně promlouvá nejméně dvacet minut a publikum se královsky baví. Pak vstupuje na scénu další aktér, Jan Kalivoda. Kromě toho, že jako hudebník občas vytváří zvukový podkres Švejdovým myšlenkovým tasemnicím, proměňuje se také v další jednající postavy. Třeba v obskurního iluzionistu, který se svými trapnými kouzly, u nichž je hned každému jasné, jak jsou udělány, snaží ohromovat publikum. Nebo v artistu primitivně a divoce žonglujícího s gumovými zvony na odecpávání odtoků umyvadel. Nebo v osobu, která paralelně k Švejdovu vršení verbálního a duševního odpadu, usilovně vhazuje a hrne na scénu horu igelitového odpadu skutečného.

Sifon je inscenací plnou veselých a inteligentních nápadů. Tvaru by ale rozhodně prospěla větší sevřenost. Kdyby se důsledněji soustředil na dobře vymyšlenou postavu chrliče myšlenkových průjmů a rozvedl především ji. V nynější podobě je tvar až příliš svévolný.

...........................................................................................................................................

Český rozhlas radio Wave - Barbora Sedláčková

Tyjátr - Sifon

Celé představení je slovenským monologem hlavního hrdiny, kterého ztvárňuje Vojta Švejda. Ten se snaží určitým způsobem filtrovat své poznatky z celého života i z koloběhu světa a zaznamenat si všechno důležité, co by mohl potřebovat a co by mohl ve svých myšlenkách dále využívat. Má absolutní potřebu okomentovat všechny existenciální problémy, které vnímá v okolním světě. Reflektuje tak soudobou mediálně masírovanou společnost, která se nutně musí vyjadřovat ke všemu, co se děje i neděje.

Po chvíli třídění myšlenek hlavního hrdiny vstupuje na jeviště jakési mámení, hudebník, nebo duch, tichý kouzelník, kterým je Jan Kalivoda. Z one man show se najednou stává výtvarně divadelní performance s hudbou a pazvuky. Svět se stává kouzlem, patří hrám. Šílenství a nonsens překypují, apel nabývá na síle a nutnosti, otravně a křečovitě. Divák se stane obětí smyčky, která se celou hodinu skoro nedá vydržet. Přesně jako naše společnost, která se utápí v odpadu stejně, jako v informacích. Důležitým prvkem Sifonu je totiž právě smyčka, nahrávání hlasu, zvuku bubnu, kelímků, záchodového zvonu a mixování všech těchto zvuků přes sebe. Za což je zodpovědný zvukový mág Jan Kalivoda.

Vojta Švejda a Jan Kalivoda dokázali spojit vtip a nadsázku, s poselstvím a reflexí ve změti nabalujících se performačních rovin. Oslovují a zanechávají pocit, zmatený a chvílemi nesnesitelný, stejně jako rauš soudobého moderního světa. Eko humoreska Sifon je výbornou hrou pro ty, kdo samy sebe v tomto světě hledají, a dokážou pochybovat. Radikálním pragmatikům, vzhledem k zachování jejich duševního zdraví, bych hru příliš nedoporučovala

...........................................................................................................................................

Rozrazil online. Divadelní nonstop. - Kateřina Lahodová

Sifon? Výbuch z přemíry informací.

Festival Velká inventura v Brně byl zahájen inscenací Sifon autorské dvojice Vojta Švejda a Jan Kalivoda, která upozorňuje na jeden z problémů této doby - přesycenost informacemi. Přehršel zpráv a dat se valí na člověka ze všech stran a ten není s to je se svou omezenou mozkovou kapacitou přijmout, zpracovat a vyhodnotit. Zákonitě tak musí přijít okamžik, kdy tento přetlak vyvolá výbuch, podobně jako u ucpaného sifonu.

Inscenace začíná monologem muže ve středních letech (Vojta Švejda), který sedí u svého pracovního stolu, nahrává si na kotoučový magnetofon své rádoby filozofické úvahy (a to ve slovenštině, přičemž občas přejde do češtiny) a přijímá podněty ze strany předmětů, které ho obklopují - z novin, sardinek ke svačině, hudby, apod. „Rádoby filozofické" proto, že jeho zamyšlení nad velkými filozofickými tématy (co je normální, nenormální, nadpřirozené, správné, co je život,...) nebo nad složitostí jazyka i banálními věcmi (jídlo) jsou povrchní, nevyargumentované, bez náznaku kauzality, spíše připomínají neuspořádané shluky asociací, kteréžto svého myslitele postupně ničí. Nutno dodat, že Švejdův monolog se táhne celou inscenací a je jejím dominantním prvkem.

Druhá postava (Jan Kalivoda), představující jednou bezdomovce, podruhé kouzelníka, jindy zase Krista, ale vždy toho, kdo ví, že lidská snaha o pochopení a roztřídění všech přijímaných informací je zbytečná, se o tom „filozofa" po celou dobu snaží různými způsoby přesvědčit. Děje se tak prostřednictvím hlukové a performativní smršti - všemožnými zvuky, které vyluzuje na buben, činel, ústy na mikrofon, hudbou, ale i nakupenými igelity, různými předměty (plastovými kelímky, jež staví do obrazců a vzápětí je bourá, zvony na čištění odpadu, které si přisaje ke svému polonahému tělu, apod.). Roztodivnost, s jakou Kalivoda zápasí se všemi rekvizitami, je zprvu obdivuhodná, místy až absurdně nepochopitelná. Jeho postavy můžeme dohromady vnímat jako vyšší entitu, pravdu, či Boha, který inscenaci dává rytmus, kromě předešlého i tím, že pravidelně volá „filozofovi" (Kristus: "Proč mi nebereš telefon?"). Ten mu telefon opravdu po celou dobu inscenace nezvedá a dál se věnuje své sisyfovské práci třídění myšlenek, která vygraduje až v úplnou rezignaci; poprvé opustí své místo u stolu a zahrabe se do kupy igelitů. Po chvíli však vstane a pokračuje od nové, dosud nezpolemizované ideje. Celý proces tak začíná nanovo. Kontrast vznikající mezi oběma herci, který je dán především dynamikou pohybu, projevu a asymetrickou komunikací vůbec, navíc přináší jakési beznadějné vyznění celého kusu.

Celý koncept inscenace je založen na dvou paralelně proudících výpovědích, jedné rozvláčně monologické a druhé výtvarně-zvukové performanci, které dohromady vytvářejí plastické svědectví o neúnosném informačním nátlaku, neschopnosti se s ním vyrovnat a zároveň o jeho nikdy nekončícím průběhu. Divák je neustále konfrontován s podivnými situacemi na jevišti, které je nucen rozklíčovávat jako kritiku konzumu, médií a současného životního stylu. Zarážející je ovšem fakt, že rekvizity, s nimiž Švejda pracuje (magnetofon, konvice na čaj, lampa, aktovka), bychom podle jejich vzhledu zařadili do doby 60. - 70. let minulého století, což by tento informační boom zasazovalo už do doby před cca čtyřiceti lety. Podle autorské dvojice tedy zřejmě k tomuto společenskému problému docházelo již dříve (i v Československu?). Na současnou informační krizi by mělo být poukazováno spíše modernějšími prostředky, jako je například tematizování internetu nebo mobilních telefonů. Touto nesrovnalostí se však podstata tématu nemění. Inscenace má ryze apelativní charakter, který je oběma hlavními představiteli srozumitelně ztvárňován. Autoři sami inscenaci přiznávají žánr existencionální grotesky, jenž nejlépe pojmenovává a vystihuje podstatu Sifonu.

.............................................................................................................................................................

"Arktický Robinson aneb Neuvěřitelná putování Jana Eskymo Welzla" - z dopisů dětí ZŠ Interbrigády, Praha 6.

Děkujeme moc za krásný včerejší zážitek u Vás v divadle. Představení Neuvěřitelná Putování Jana Eskymo Welzla bylo zábvné, poučné a děti o něm mluvili ještě druhý den. A vlastně i my dospělí. Určitě bych tohle představení doporučovala pro školy někde v tělocvičně. Je velmi efektní sedět v iglu a dozvídat se něco o životě eskymáků. Určitě zábavnější forma než je to v zeměpisu. Naschledanou a ještě jednou díky a budeme se tešit na další zážitky s Vámi. Eva Votavová -

Posílám několik ohlasů dětí 3.třídy k Vašemu představení .......

Bylo to moc zajímavé a hezké...Ten Jan Eskymo Welzl všechno popisoval do jediného puntíčku. Mně zaujalo všechno, ale nejvíc jak se tam zpívalo jak tam ten Jan Eskymo skoro umrznul a ještě ta eskymačka. - Barbora

Vážení herci, mně se na tom vašem divadle nejvíc líbil celý příběh. Ale nejvíc jak ten Jan Eskymo vyprávěl, jak se ta kaše furt točila a točila, až se udělal led a vypadaly ty ledy i třeba jako skála. A ještě se mi líbilo, jak paní Housková na konci tančila a jak ten pán dělal že se topí. - Veronika

Mně se líbilo, jak jsme byli ve skále a Japončanka. Ještě se mi líbilo jak nám promítal svou cestu na sever. - Natálka.

Mně se nejvíc, líbilo jak dali do té díry dynamit a jak to vybuchlo a potom tam byl smrad a kouř. A ještě jak se honili s pistolemi a stříleli po sobě a pak došly náboje a zahodil pistole a pak začal utikat a nakonec pod ním praskl led a pak se utopil. - Max.

........................................................................................................................................

English