Recenze

 Ladislava Petišková - Taneční zóna.18.2.2016

Cesta jako cíl.

Herec a mim Vojta Švejda je absolvent ostravské konzervatoře a nonverbální katedry HAMU, kde pracoval pod vedením Ctibora Turby a po jeho odchodu i Borise Hybnera. Hrál i v několika Turbových mimických představeních, většinou uvedených na půdě Divadla Alfred ve dvoře (L´Amfiparnasso, Pohyblivý kabinet, Kjógeny a dal.), mihl se i na scéně Národního divadla v inscenacích Mistr a Markétka a Hamlet, zaznamenali jsme i jeho nepřehlédnutelnou účast v nadějném souboru Krepsko, který vedl zesnulý Petr Lorenc. Založil vlastní soubor Wariot Ideal . Před vlastní autorskou tvorbou si vyzkoušel různé polohy od pantomimy k pohybovému herectví, které využívaly převážně jeho komického talentu. Mladistvě vyhlížející Švejda vytvořil k dnešnímu datu spolu se svými spolupracovníky třináct autorských představení, což představuje v  žánru autorského pohybového divadla skutečnost, které se obvykle dopracuje jen pár umělců. Dílem jsou to zábavné hudebně poetické pořady, dílem herecké experimenty s mluveným nesmyslem, dílem čistý mimus a nakonec i myšlenkově a formálně prokomponovaná celovečerní představení. Poslední kategorie představuje v jeho díle kapitolu, závažnou jak svým myšlenkovým, tak také estetickým přínosem.

Švejda si pro svá celovečerní představení vybírá náměty, které potenciálně nesou ať už ve formě dramatického příběhu nebo situační hry nejvážnější témata. Jejich dramaturgie se opírá o emocionálně vypjaté, extrémní situace v pohybovém divadle dosud nevyužívaných látek, umístěných do arktické pustiny, severního ledového oceánu, vysokohorského terénu. Odtud je také se smyslem pro životní realitu odvozena odpovídající pohybová stylizace těchto představení. Ta svým formálním ustrojením, ve kterém se s velkou kulturou pracuje se světlem a hudbou odpovídají vpodstatě básnickému založení svého autora , které ovšem koriguje jeho přirozený intelekt a zájem o životní realitu. Dokladem jsou představení Polaris, Plošina, GundR a zčásti i ranný, činoherně pojatý Arktický Robinson. Švejdův herecký a pohybový talent podmiňuje v jeho postavách akcent na ryzí pohnutky a city, které jsou prověřovány v  zápase s přírodou a civilizací bez zátěže konzumních a kulturních nánosů. V tomto hledání je vzácně autentický – ne nadarmo mu v roce 2012 byla udělena Cena divadelní DNA za integritu. Jeho příslušnost k alternativě je nepochybná především pro odvahu, s jakou jde proti i v této sféře už patrným konvencím a pro urputnost, s jakou krok za krokem formuluje jevištně svůj pohled na svět.

Představení Polaris bylo především básnickou baladou, minimalistickou akcí dvou trosečníků na ledové kře (hráli Švejda a Jan Beneš) a poetické vize arktické přírody včetně její hravé fauny. Akce byly postaveny dílem na mimicky výrazných postojích obou postav, střídmé pantomimě zvířecích výstupů a na surreálných, téměř tanečních obrazech. Bylo to divadlo atmosféry, tiché samoty, něžného humoru, hudby a světel.

Představení Plošina překvapilo na mimickém jevišti nevídaným sociálním námětem, možná inspirovaným příležitostnými záběry ve filmu či televizi. Minimálně stylizované dění mimické skupiny dělníků na naftové plošině ztracené kdesi v oceánu evokovalo jen pracovní akce a vztahy mezi postavami. Odtud převažující dojem psychologické sondy do společenství s vlastními zákony, jehož tematickým jádrem je po mém soudu absurdní izolace individuality uprostřed falešné komunity . Působivou vizuální iluzi nevlídného prostředí obstaralo takřka filmové černobílé zpracování jevištní atmosféry a scéna z drsného dřevo europalet.

V představení GundR Švejda pokročil spolu se svými přáteli a spolupracovníky jako autor i jako interpret. Nabídl divákům třívětou jevištní skladbu na skutečný námět ze života populárních horolezců, bratrů, z nichž jeden zahyne při společném výstupu na jednu z nejvyšších hor světa.Užité pohybové prostředky jsou takřka veristické a odpovídají jak horolezeckým technikám, tak jedné z aktuálních zálib dnešní mládeže, která se i ve velkých městech cvičí ve slézání v tomto adrenalinovém sportu. Švejda i jeho partner Jan Kalivoda toto umění předvádějí s velkou virtuozitou na nepatrných výstupcích a římsách Divadla Alfred ve dvoře – je to inovační pohybový prostředek, přesně vybraný k milieu celého příběhu, který v akrobatickém zpracování dodává dění na jevišti vzrušivost a napětí. Jako autor pracuje v představení s filmovou projekcí, stínovým divadlem i animací . Značnou část dění – ať už se odbývá v horách anebo na tiskové konferenci - zaplavují hřímající zvuky vysokohorské bouře. Hudba tu tedy není jen kulisou, je samostatným obrazem fyzického i psychického ohrožení. V průběhu představení se mění inscenační styl představení. Nejprve jakási docela civilní, věrohodná ukázka ze života horolezců včetně chvíle oddechu s cigaretou a pivem,něco z historie horolezectví, poté oslňující , baladický obraz namáhavého výstupu končící tragedií jednoho z bratrů. Přestože se v inscenaci drobně mluví německy, je slyšet hlavně ohlasy volání ve hřmějícím větru. Scéna závěrečného výstupu je dílem horolezecké akrobacie a také s velkou rozmanitostí předváděných obrazů chůze v bouři až po zanikající pohyb, za kterou by se nemusel stydět žádný filmový režisér. Poslední , třetí část díla je takovým „literárně dramatickým“ epilogem příběhu. Je až na zvukovou bouři, která ilustruje atmosféru i stav hrdinovy mysli, stylově odlišná. Ve Švejdově civilním podání je mluvenou obhajobou přeživšího bratra před dehonestujícími otázkami z pléna horolezců a bulvárních médií. Vyznívá jako obrana i krédo - jeho hrdina se postaví tváří v tvář prožité tragédii a s  jistou dávkou nepatetického vyznání obhajuje i svou vůli po překonávání sebe sama a lásku k volnému životu podle vlastního rozhodnutí.

V představení GundR podobně jako v předchozích inscenacích zaznívá dost silně také myšlenka ohroženého života. Na rozdíl od jejich sevřených a jednoznačnějších útvarů (nyní se hraje dvě hodiny s přestávkou) se jeho dramaturgie zaměřila na komplexní ohledání zvoleného námětu. Divákům jsou pokládány otázky o kvalitě bratrství, o zodpovědnosti za životy druhých, o rozvaze a nebezpečí, o identitě člověka a jeho životní cesty. Atraktivitu představení vytváří kombinace různých stylových poloh jevištního výrazu. Střídají se zde performační prvky alternativního divadla s  jevištní iluzí, herectví interpretačního charakteru s horolezeckou akrobacií a pohybovým divadlem, hrané scény jsou zcizovány filmovými sekvencemi. Hudba je použita jako ilustrace i jako metafora. Vzniklo intelektuálně provokující, mnohovrstevnaté a formálně originální dílo. Poněkud rušivé je podle mého názoru jen příliš chtěné, ostré připojení činoherního epilogu díla až po přestávce – možná se na jeho kompozici mělo myslet už úvodem inscenace. Nechci však vnucovat autorovi nějaké banální uspořádání její celkové skladby.

Vojtěch Švejda se dopracoval lety vlastní, na ničem a nikom nezávislé tvorby, ve které se projevuje jako básník i dramatik pohybového divadla, jako skvělý interpret a komplexně vybavená umělecká osobnost. Ve svých představeních je dostatečně identický abychom chápali, že jeho scénické příběhy i básně vyrůstají z autentického zdroje jeho srdce a mysli. Je podle slov svého hrdiny na cestě, která je mu cílem.

Představení souboru Wariot Ideal v Divadle Alfred ve dvoře 9.2.2016.

Na představení se podílel kolektiv: Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner, Milena Fabiánová, Ivanka Kanhauserová, Jiří Rouš, Divid Šmitmajer, Kryštof Pešek, Stéphanie N´Duhiraha.

.....................................................................................................................................................

Pirát a lékárník v Alfredu ve dvoře

Zuzana Smugalová 29.11.2015

 

Divadlo Alfred ve dvoře pluje na vlnách nového divadla. Tak trochu na piráta se střídavě pouští do proudů „skoročinohry“ či „skorotance“, čímž zajišťuje příjemnou různorodost své programové dramaturgie. Nalézáme v ní umělce a tvůrčí skupiny, kteří stejně jako jejich rezidentní scéna oscilují mezi hranicemi jednotlivých žánrů. Rozmanitost zabíjí nudu i klišé a především je inspirativní. Většina stálic v této malé scéně patří mezi ty nejlepší, co v žánru nového divadla lze vidět – už jen tím, že jejich tvorba nese vždy punc originality.

Premiéra díla Pirát a lékárník s podtitulem Mravoučný morytát pro dospě z dílny Wariot Ideal proběhla skoro až symbolicky na výročí české státnosti ve středu 28. října 2015. Předlohou se autorům stala veršovaná balada skotského romanopisce devatenáctého století Roberta Louise Stevensona, která spojila literární dílo s výtvarným uměním. Spisovatel sám tehdy doplnil vydání ručně tištěného sešitku balad svými dřevořezy. Výrazné propojení s ilustracemi, které jsou nedílnou součástí příběhu dvou kamarádů a jejich nemorálních životních způsobů, se stalo baladě osudným. Další vydání v různých jazycích spoluvytvářené grafikami německého ilustrátora Henninga Wagenbretha, který se inspiroval v expresionismu, byla přeložena do mnoha jazyků a v letošním roce vyšla i u nás.

Tvůrčí tým Wariot Ideal se snažil čerpat inspiraci výtvarné stránky tématu spíše v původním díle. Už vizuál upoutávající na představení evokuje zasazení příběhu do doby dávné, podle stylu dřevořezby by jeden řekl, že jde o konec středověku. Nicméně výprava představení, respektive kostýmy všech protagonistů směřují datování děje do období Stevensonova života, tedy do romantismu, kdy byla pirátská tematika ve velké oblibě a v díle samotného autora se také vyskytovala poměrněčasto.

irát a lékárník (foto Roland Szabo)

Oba hlavní hrdinové se dramaturgickou úpravou změnili v bratry, čímž příběh získal další rozměr a tvůrčí skupina Wariot Ideal také možnost realizace v rámci trilogie na téma bratrství, kterou v loňském roce zahájila divácky velmi úspěšným představením Gundr.

Pokud jde o zpracování, je inscenace Pirát a lékárník od té minulé velmi odlišná. Obrazy jednotlivých „dějství“ se střídají poměrně pravidelně, jsou prokládány písněmi, naučnými výklady, projekcí, své místo má i práce s loutkou a maskou. Úderem kladiva do silostroje je zajištěna světelná změna a taky to, že divák neusne, ani kdyby chtěl. Hudební aranžmá využívá široké spektrum žánrů od Mozarta přes Prokofjeva, jazz, francouzský šanson až po remix hitu Karla Zicha. Dramatizace děje staví na mluveném slovu. Vychází z veršované předlohy, nicméně ji zpracovává po svém. Počáteční vtipnost v průběhu děje ustupuje drsnosti konání hlavních hrdinů, bizarnosti některých scén a morálnímu aspektu pointy. Dva způsoby života, a přece jedna cesta. Na moři či na souši se nepoctivost přizpůsobuje podmínkám. Zatímco jeden jako pirát přepadává, okrádá, zabíjí bez výčitek, druhý podvádí, šidí a lže, aniž by se začervenal. Ten první (pirát) však má své zásady cti a při konfrontaci neovládne své emoce a druhého (lékárníka) potrestá po svém.

Autoři si překvapivě nevystačili ve dvou. V představení nalezneme tři protagonisty, kromě piráta (Vojta Švejda) a lékárníka (Jan Dörner) provází dějem Jan Kalivoda, který svou vizáží tak trochu připomíná skotského spisovatele. Nicméně jeho role má mnoho poloh, posouvá děj vpřed, odlehčuje příliš náročné situace a on je tím, kdo vlastně na konci zemře. Na tomto místě je nutné zmínit téměř předpokládanou samozřejmost, že všichni tři performeři podávají výborné herecké výkony. Baví i děsí, vnímají až nejmenší zákruty svých rolí opravdu důsledně a precizně, což je znát, i když v rámci divadelní akce řvou do publika nevybíraná slova.

Nová premiéra vždy potřebuje trochu využít nůžky autorské sebereflexe, kterou však získá jen časovým odstupem. KaždopádněPirát a lékárník je opět bezpochyby zajímavou divadelní akcí, která může šedesáti minutami příjemně zpestřit program večera i méně náročným divákům hledajícím vkusnou, kvalitní a inteligentní zábavu. Možná to nelze doporučit citlivějším duším, ale přímo drsná, jak se trochu „vychvaluje“ program, tato inscenace také není. Chvílemi se zdá být i roztomilá.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

.........................................................................................................................................

NinaVangeli – www.aktualně.cz

 Skupina Wariot Ideal, která má svůj základní tábor v divadle Alfred ve dvoře, označila nové představení za „první díl trilogie, ve které se zabývá tématem bratrství.“ A dodejme, že nikoli poprvé, a dále, že toto bratrství je v jejich představeních vždy vystavováno zkoušce extrémních podmínek.

Mohou to být variace severské romantiky (jako v Polaris, 2006), kosmické romantiky (Zajatci Vesmíru, 2012), a nyní tedy strašlivá verbířská píseň velehor – Himálaje. Poetika Wariot Ideal spojuje chlapecké pokušení nedosažitelným s prožitkem existenciální úzkosti Kristových let (nebo tak kolem). Předestírá obtížnou rekonstrukci archetypu Hrdiny v civilizaci rozviklaných hodnot.

GundR znamená Günter a Reinhold Messnerovi; jsou to skutečné postavy horolezecké historie, z nichž mladší má zahynout na svůj nedozrálý hrdinský sen. Autoři a zároveň performeři Vojta Švejda a Jan Kalivoda (a jejich tým) věnují představení „horolezcům, kteří se z výprav již nevrátili.“ Na konci představení jsou tito mrtví symbolizováni hromadou okopaných horolezeckých bot, pohřebištěm na úpatí (velkoplošně na horizont holé zdi divadla Alfred promítaného) velehorského štítu.

Ženský prvek se příběhu jen tangenciálně dotkne; na začátku je zmíněno, že muži v rodině – dva bratři a otec – byli nadšeni, že účast na prestižní výpravě byla povolena i mladšímu bratru Günterovi; maminka si nepřála účast ani jednoho ze synů. Je to jako ze starých balad: „… nechoď, dceruško, k vodě ven… Nemá dceruška, nemá stání…“, v nichž matky vždy varují a pod neposlušnými dětmi se propadají mosty, trhá je divá zvěř, unášejí přízraky.

Tragédie a svědomí v médiích

Představení je tragické smrtí mladšího bratra, a stejně tragické pocity viny toho, kdo přežil. Jeho svědomí je znovu a znovu rozdíráno médii, která jsou neviditelným antickým chórem. Média jsou tu svědomím. Tvůrci představení straní Reinholdovi proti tomuto svědomí, vidí v médiích spíše Erínyje, ale stálá dotěrná, rány rozdírající přítomnost médií za scénou vlastně vytváří klenbu tragédie.

Při vší tragičnosti je v představení hodně humoru, vždyť Vojta Švejda a Jan Kalivoda jsou v prvé řadě mimové-klauni. A jako takoví protkávají tragický scénář humorem, který je suše anglický na líci a potměšile český na rubu, slovní i situační. Přizpůsobují příběhu své klaunské pohybové, artistické dovednosti. Stoupají po lanech, slaňují se, zdolávají horolezecky i zeď divadla a na jednom jejím výstupku pak bivakují.

V duchu absurdní dokumentárnosti mluví spolu Günter a Reinhold německy, titulky v češtině se promítají na fotografický obraz velehor. Moc se toho ostatně nenamluví, v rachotu vichru a lavin je máloco slyšet. Vichr unáší i slova, a tak nám chvilku trvá, než se v situaci zorientujeme a z jejích útržků začneme skládat příběh.

Vichr zesiluje po stupních: kolize, krize, peripetie, katastrofa. Ohlušující vichr je tu hlavním nositelem napětí. Klade se mezi postavy, brání jejich vzájemnému porozumění, dohání ke špatným rozhodnutím. Tvůrci dostali vskutku ďábelský nápad: zvuk větru postupně zesilují až na fyzicky nesnesitelnou míru. Na celé tělo diváka ten zvuk doléhá, drtí ho, a lépe než jakákoli informace či metafora zprostředkuje situaci krajního ohrožení a až mystického vydání jedince živlům. Zvuk vichřice a řítících se lavin plodí přízraky. Za zmínku stojí, že se vstupenkou jsou divákům nabízeny špunty do uší a varování, že představení není vhodné pro děti a epileptiky.

Fyzické divadlo

Postupně místo zdánlivě nedbale nahozené performance-klauniády naplněné zcizujícími a komickými momenty před námi vyvstává komplikovaně, logicky a úsporně vystavěný originální tvar, neodbytně útočící na tělo, smysly, emoce i rozum. Fyzické divadlo svého druhu.

Fyzické divadlo pracuje obecně s velmi naléhavými a tělesně dotíravými obrazy; mistrem takových diváka ničících provokací byl v osmdesátých letech Jan Fabre, jeden z tvůrců belgického tanečního zázraku. Vysiloval mnohahodinovou délkou svých představení, nekonečnou repetitivností i neodbytným řevem. Nápad Wariot Ideal je z tohoto pytle.

Podobný princip použili Wariot Ideal již v minulosti ve své vynikající inscenaci Plošina, forgotten sector. Zde ustavičný hluk strojů zabraňoval divákovi slyšet slova, která si vyměňovali performeři, musel odezírat, domýšlet se, šmírovat a dobírat se, jak umí, k jádru tajemství.

Sluší se připomenout, že divadlo Alfred ve dvoře se věnuje právě nezařaditelným tvůrcům; vedle představení Boca Loca Lab či tandemu Andrea Miltnerová - Jan Komárek je GundR zdejší nejoriginálnější produkcí, a nejenom zdejší. Patří k tomu nejoriginálnějšímu, co je v Praze k vidění.

................................................................................................................................

GundR – Inscenace ohrožující veřejné zdraví

Vojtěch Poláček - | 22.12.2014 www.kulturissimo.cz

 

Katarze, vnitřní očištění člověka následující po prožitku bolesti či strachu, je již minimálně od dob Aristotela jedním z hlavních cílů tragédie. Podmínkou jejího dosažení je vyvolat silnou emocionální odezvu obecenstva. Divadlo za tímto účelem buduje psychologií vybavené postavy, do kterých se lze vcítit, a vypráví příběhy, které je možné s postavami spoluprožívat. Nejpůsobivější tragédie jsou tradičně ty z rodinného prostředí.  Nespravedlnost, nedorozumění a nejrůznější sváry mezi příbuznými, zakončené často smrtí jednoho či více aktérů, zanechávají totiž v divácích nejhlubší emocionální stopy. Z tradiční oblasti rodinných tragédií je i inscenace GundR souboru Wariot Ideal, způsob, jakým bolest a strach zprostředkovává, však rozhodně tradiční není…

Bratři Messnerové vystoupili roku 1970 na himálajskou osmitisícovku Nanga Parbat. Günther, mladší ze sourozenecké dvojice, však při zpáteční cestě za ne zcela vysvětlených okolností zahynul. Staršímu Reinholdovi byla pak některými dalšími členy expedice dávána bratrova smrt za vinu. Reálná událost má rysy tragedie skutečně antických rozměrů. Demonstruje souboj člověka s nevyzpytatelnou a ničivou přírodní silou. Má ovšem také hlubší osobní rovinu. Ukazuje ctižádost horolezců, která je natolik silná a vášnivá, že zastiňuje rozum i bratrskou lásku.

 Inscenace GundR (zřejmě Günther und Reinhold) je jevištním tvarem, vzpírajícím se jakémukoli zařazení. Herci Vojta Švejda a Jan Kalivoda mají za sebou bohaté zkušenosti se zvláštním typem pantomimy, kterou v souvislosti se svým částečně improvizovaným představením Metamorphósis famfuláre (od 2007), sami označili za „punkovou“. Toto zdánlivě nesmělé herectví, těžící z komického účinku trapnosti, neobratnosti a jakési dětské živelnosti využívají hojně i ve svém novém projektu. Hovoří zřídka, většinou neumělou a obsahově jednoduchou němčinou. Když šplhají po lanech, po podlaze či po obvodových stěnách jeviště, což je v rámci inscenace o horolezectví pochopitelně nejčastější akce, nevypadají jako elastičtí artisté, ale spíše jako dva lehce nametení „fotrové“ středního věku, viditelně zápasící se svými nepříliš vysoko položenými fyzickými limity.Tempo pohybových výstupů je v kontextu běžných divadelních konvencí extrémně pomalé. Namísto snahy bavit a strhávat diváka dynamickou show přichází až jakýsi inscenační autismus. Dlouhé minuty herci navazují nejrůznější karabiny a pomalu postupují terénem, po jednom z dílčích výstupů si dokonce dopřejí zcizovací pauzu, během které vypijí pivo, a Kalivoda si vykouří cigaretu.

 Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že je GundR jen další z řady pozoruhodně vyšinutých klauniád, jakých tvůrci inscenace vytvořili již řadu, a že poněkud nemístně zlehčuje skutečné lidské utrpení. To by ovšem nesměla být jeho nedílnou součástí nezvykle průrazná audiovizuální složka. Na stránkách divadla najdete toto varování: „V PŘEDSTAVENÍ SE MÍSTY VYUŽÍVAJÍ VÝRAZNÉ SVĚTELNÉ EFEKTY A VYŠŠÍ HLADINA ZVUKU. INSCENACE TUDÍŽ NENÍ VHODNÁ PRO DĚTI A NEMOCNÉ EPILEPSIÍ.“ Před začátkem jsou návštěvníkům nabízeny špunty do uší. Rozhodně se nejedná o marketingové triky či nadsázku. Ze zdravotního hlediska inscenace není vhodná vůbec pro nikoho, a pokud by ji navštívil hygienik, musel by ji na základě Zákona o veřejném zdraví zakázat. V razantnosti, s jakou v divácích vzbuzuje strach a pocity ohrožení, je GundR hned o dvě úrovně výše než většina běžné divadelní produkce. Netematizuje ohrožení pomocí intelektuální a verbalizované stavby příběhu či pomocí atmosférické hudby, světla a scénografie. Diváka namísto toho skutečně ohrožuje.

 Po velkou část inscenace burácí sálem agresivní noisová kulisa, týrající přítomné po psychické, ale i fyzické stránce. Hlasitost a drásavost užitých frekvencí vyvolává bolení hlavy, cukání očí (mžitky před očima) či vibrování svalstva. Podobně útočně se pracuje i s vizuální složkou. Nejen že jsou použita stroboskopická světla, ale na jevišti se dokonce i sváří. Vedle toho se místy pracuje i s méně útočnými efekty. Zaujme zejména snímání herců plazících se po zemi, jejichž pohyb je v reálném čase promítán na zadní stěnu jeviště, kde se iluzivně vertikalizuje.

 Nesnesitelné a pro člověka nepřátelské prostředí velehor, kde mrzne, burácí vítr a padají laviny Wariot Ideal přímo neilustruje. Pomocí divadelních prostředků (světla a zvuku) k němu pouze vytváří významovou paralelu. Nerekonstruuje do detailu peklo Himálaje, k tomu ostatně ani nemá prostředky. Pomocí dostupné techniky vytváří svébytné peklo divadelní či mediální. Podobný paralelismus je patrný i v tom, jak tvůrci zpracovávají závěr inscenace. V jedné z posledních a zároveň vůbec nejpůsobivějších scén hovoří Vojta Švejda jako Reinhold Messner k médiím, kterým se marně pokouší vysvětlovat okolnosti bratrovi smrti. Činí tak za doprovodu podobné audiovizuální smrště, která předtím podkreslovala utrpení na hoře Nanga Parbat. Jeho hlas je navíc snímán a zvukově deformován. Aby bylo alespoň částečně jasné, co sděluje, musí být jeho promluvy titulkovány. (Možná, že místy ani nic neříká, ve všudypřítomném hluku to vyjde na stejno.) Mediální bouře, ve které se ztrácí smysl, váha či pravdivost informací navazuje na bouři skutečnou.

Z inscenace GundR řada lidí odejde. Poslední obraz – velice dlouhá a statická projekce strmé skalní stěny, kterou doprovází další z řady jen těžko snesitelných zvukových kompozic, nevydrželo sledovat do konce nejméně deset diváků. Ale i tyto útěky jako by byly předem vykalkulovanou součástí díla. Možná, že na odchod části zmučených diváků tvůrci dokonce čekají. Ne každý zkrátka tuto zvukově obrazovou stěnu zvládne zdolat, stejně jako se málokdo vypořádá s Rupálskou stěnou hory Nanga Parbat, nejvyšší skalní a ledovou stěnou světa, kterou v roce 1970 zdolali bratři Messnerové. Míra bolesti a utrpení, a tím se obloukem vracím k úvodu tohoto textu, je mimořádná. Stejně mimořádná je však i katarze, která se dostaví po skončení představení.

 GundR přímo fyzicky cítíte, vzpírá se modelu divadla čtvrté stěny, ve kterém pohodlně sedíte, skoro tak pohodlně jako doma u televize. Oživuje často pozapomenutý smysl divadla jako vespolného zážitku prožitého tady a teď, zážitku, který se nedá přenést žádnou reprodukcí. Švejda, Kalivoda a jejich spolupracovníci tím svůj umělecký druh vrací na hřiště, kde se hraje s jeho zbraněmi a podle jeho pravidel, tam kde nabývá sebevědomí a kde je neporazitelný.

.....................................................................................................................................................


GundR: Divadelní podívaná v extrémních vysokohorských podmínkách

05.12.2014                                            www.outfanatic.com

Nestává se často, aby vám v divadle před vstupem do sálu nabízeli špunty do uší a rozmlouvali účast malých dětí kvůli „extrémním vysokohorským podmínkám v sále“. Před představením GundR, jehož název odkazuje k prvním písmenům jmen bratrů Messnerových, se ale podobného varování dočkáte. Že byste v sále umrzli jako Günther, který se už po přestávce do hry nevrátí, se obávat nemusíte. Zmínku o hluku ale rozhodně neberte na lehkou váhu.

Herci totiž během představení dost nahlas řvou. Co byste taky čekali od dvou o život bojujících horolezců. To ovšem není ten problém, protože jejich hlasy naprosto zanikají v ohlušující vichřici. Naopak když se vichr uklidní, herci toho moc nenamluví a když, tak většinou německy s titulky promítanými na stěnu.

Čím je tedy hra, jejíž hlavním motivem je výstup na himálajskou osmitisícovku Nanga Parbat, zajímavá? Zejména minimalisticky, ale vynalézavě řešenou scénou a to jak v první půlce, které dominují nápaditě pojaté výstupy nejen po stěnách sálu, tak v druhé, která je smutnou Reinholdovou one-man-show pod palbou novinářských fotoaparátů.

Možná zbytečně dlouhé zdůrazňování extrémních podmínek trochu otravné. Protože jsem ale zažila noc v pěti a půl tisících, kdy se po svazích kolem našeho stanu proháněly laviny, několikaminutová Reinholdova zoufalá a marná snaha překřičet burácení vánice (stál na jevišti metr přede mnou, řval naplno a stejně přes umělou vánici slyšet nebyl), mi vůbec nepřišla nudná. V duchu jsem se totiž vracela k pamírskému zážitku, kdy jsme celou noc nespali strachy o jednoho ze členů výpravy.

Jestli tedy toužíte po oddechovém divadle, zůstaňte doma. Jestli se ale chcete chvílemi pobavit nápaditostí tvůrčího seskupení Wariot Ideal a chvílemi trochu bolestivě zavzpomínat na vlastní extrémní zážitky z vysokých hor, nezapomeňte špunty do uší a vyrazte na některou z repríz.

 

..................................................................................................................................................

Festival Sněz tu žábu! (středa 4. března – Rapsodie bez tváří + Heavy Metal Soap Opera)

Le Metal


Tři netalentovaní, ale zato naivně ambiciózní přátelé se na způsob béčkového sitcomu, jehož pomyslné epizody odděluje poblikávající zářivka a tvrďácká znělka, vydávají na voyage do heavymetalového nebe. Jejich velký sen však znemožňuje hned několik „maličkostí“ z rodu k trampot mladých kluků, kteří si někde ve sklepě založili kapelu a chtějí prorazit na ta největší světová pódia. Ve zkušebně (dost možná bytě jednoho z nich) postupně dochází k mnoha konfliktům, leckdy velmi směšným. Od hádky ohledně termínu koncertu, přes nutnost sehnat bubeníka, ne moc úspěšný videocasting, skoro-spolknutí mikrofonu, snahu o akční choreografii až po zničení kazety s Metallicou či přemazání videokazety s Rambem. Tyto problémy by se vyřešit daly, co se ale vyřešit nedá, je komunikační blok mezi všemi členy kapely. A tak se (po)většinou místo zkoušení hrají videohry nebo se jen tak lelkuje. Výsledkem je obraz bezstarostného života několika snílků, kteří se občas neshodnou, aby se později mohli opět usmířit a dát si spolu pizzu nebo si pustit Asterixe. Celý ten klukovsko-chlapský nářez je uzavřen jedním z mnoha dobrých inscenačních nápadů, velkolepým ohňostrojem, který přece na žádném koncertu nesmí chybět.

Komunikační problém však nevzniká pouze mezi frontmanem kapely a kytaristy, ale hrozí, že by mohl nastat také mezi jevištěm a hledištěm. Francouzštiny neznalý divák se může v prvních vteřinách zhrozit, kam to vlastně vlezl a jak to, že se hraje francouzsky, ačkoliv žabí festival sliboval jazykovou bezbariérovost. Zdánlivě velmi dobrá francouzština účinkujících se ale velmi rychle ukáže být prosťounkou, možná až dětskou nefrancouzštinou, do které vstupuje místy tu něco z angličtiny, tu něco ze španělštiny. Publikum znalé dotyčných řečí má jistě o nějaký ten slovní vtípek navíc, představení je ale dostatečně srozumitelné i bez toho. Sledujeme něco, čemu možná úplně nerozumíme, a přesto to zcela bez problémů chápeme; komično to v každém případě posílí.

Tvůrci a zároveň protagonisté často pracují s pauzami, tempo však místy pokulhává a představení by klidně mohlo být o pár metalových notiček kratší. I tak je Heavy Metal Soap Opera zábavnou inscenací. I když francouzsky neumím a tak jsem možná viděl něco trochu jiného, než ostatní. Koneckonců, heavymetalovému řevozpěvu, který nechyběl ani zde, beztak většinou nerozumím.
Lukáš Křížek


Metal pro „tvrdý“ chlapy


Prvotním dojmem z představení Wariot Ideal Heavy Metal Soap Opera je „metalová masáž“. Z tohoto šoku je snadné se probrat, protože následuje další – herci mluví francouzsky, což je pro nefrancouzštináře problém… Ale záhy se ukáže, že sice používají znamenitý zahraniční přízvuk, francouzské členy a mezinárodně známá slova (tropico, stupido, metal, rock), jejich věty však mají k opravdové francouzštině daleko. Smysl konkrétních replik a celých situací tak snadno odhalí třeba i angličtináři.

Komolení jazyka se spojuje se situačním humorem. Herci ironizují drsňácký život tří muzikantů, kteří rozumí jedinému univerzálnímu jazyku - hudbě. Ta sjednocuje, těší a z dospělých chlapů, kteří jsou duší malí kluci, vytváří drsňáky. I když jim jde lépe country než metal. V určitých hudebních žánrech bývá těžké rozpoznat slova písní, což vytváří paralelu s cestou téhle trojice za metalovou slávou – mluví, ale nerozumí si, vzniká mezi nimi komunikační šum. Je těžké skládat písně nebo přibrat do kapely dalšího člena, když se ani ti dosavadní nemohou domluvit. Vstupy do kuželu světla a osobní zpověď každého člena skupiny na mikrofon evokovaly natáčení dokumentu o hudebnících, kteří touží po slávě. Jenže ta je stále v nedohlednu, mimo jiné i kvůli řadě nehod: frontman si na zkoušce nejprve poraní zuby o mikrofon a při dalším setkání ho skoro spolkne.

Kromě hudby mají tři přátelé i společné koníčky. Rádi sledují Ramba ve staré televizi, pouštějí si videokazety a hrají proti sobě počítačovou hru Arkanoid. Výlety do takto „old-schoolových“ záležitostí vyvolávají sentimentální úsměv, zdá se ale, že ve všech jmenovaných aktivitách jsou hrdinové mnohem lepší než v metalu.

Vojta Švejda, Tomáš Procházka a Jan Kalivoda občas vzbuzovali dojem, že mají ve scénáři vytyčená místa, ke kterým směřují prostřednictvím improvizace. To by vysvětlovalo pár mluvených sekvencí, z nichž opakovaně vybruslili hádkou. Nejvtipnější momenty se odehrávaly právě vždy po roztržce - dlouhé ticho zdůrazňovalo absurdnost a hloupost hádek, z nichž vyplývalo především to, že ač mají rádi metal a oblékají se do černého, chovají se stále jako malí kluci.

Květuše Soukupová
 

 

....................................................................................................................................................

Mikulka: Metamorphósis Famfuláre (Vojtěch Švejda a Jan Kalivoda)

 

Je divadlo, o kterém se dá psát dobře, divadlo, o kterém se dá psát špatně, a divadlo, o kterém se psát jednoduše nedá. Třeba improvizace. Racionálně uchopitelný smysl volná improvizace obvykle nemívá a pokus popisovat, co se na scéně konkrétně dělo, nevyhnutelně končí trapností. Takže jen jednoduché konstatování. Metamorphósis Famfuláre, „improvizované autorské divadlo alias jazykově bariérová dumbpunkshow“ Jana Kalivody a Vojty Švejdy byla mým zatím nejpříjemnějším divadelně hudebním zážitkem roku 2013. Konalo se v Café V lese.

..................................................................................................................................................

Taneční zóna 4.11.2011 Nina Vangeli

Wariot Ideal - Plošina (forgotten sector)

 

Svět mužné práce byl na premiéře Plošiny v alternativním prostoru Hala Alta představen jako nekončící smyčka vysoce namáhavých, neplodných a absurdních úkonů, pro jaké máme archetyp v mýtu o Sisyfovi. Jakkoli je představení uchyceno na skice příběhu, důsledně se vyhýbá textu. Vidíme, že spolu dělníci při svých fiktivních pracovních výkonech komunikují, ale neslyšíme je. Můžeme jen hádat, ale jde to snadno, a je to velmi, a zároveň jemně legrační. Industriální scénický zvuk (Jan Kalivoda) rafinovaně vytváří hlukovou clonu. Jako bychom pozorovali zdálky pracoviště, viděli jeho aktivitu, ale neslyšeli domluvy, ani nechápali smysl toho, co se tam děje. Vidíme to vše jen jako absurdní choreografii. Možná, že takový pohled nezasvěceného mohl být i prvotní inspirací pro kompozici.

Už sám placatě znějící titul Plošina - jde o budování imaginární plošiny na imaginárním Severu - nám dává na srozuměnou, že poetika kusu bude mužně věcná, suše neurvalá. Zadá tak jasný úkol i scénografii: ta spočívá ve skládačce asi metrových nízkých dřevěných praktikáblů, které nabývají nejrůznějších podob, někdy nakonec i překvapivě mystických. Kostýmování je tvořeno pracovními oděvy se všemi příslušnými ochrannými prvky, dovedenými někdy ad absurdum. V příšeří pod přilbami nesli estetický koncept nového nonverbálního představení Jan Dörner, Jan Kalivoda, Michael Vodenka, Patrik Vojtíšek a Vojta Švejda. Tým ve spolupráci s výtvarnicí (Radka Mizerová) dokáže z vizuální mizérie vytěžit pohledy neuvěřitelně divadelně efektní. Jiskry tryskají od svářecích nástrojů, stroje se někde zavaří a chrlí dým, šajnovky kmitají z jednoho temného kouta do druhého (světla: Jan Dörner) ... ta hlavní překvapení vám, samosebou, nemohu prozradit.

Pohybová režie pracuje se zamrzající kompozicí, dlouhými ustrnulými zastaveními, v podstatě jde formálně o velmi čistý konceptuální přístup, nic nadbytečného, nic ornamentálního, žádná překotná dynamika. Vespod se ale skrývá potutelný úsměv. Ani drobné hospodsky mužné legrácky tu vychytanou a strohou estetiku nepoškodí. Vždyť co by to bylo za daleký Sever, aby tam nebyl Rus a jeho chlast. Mluví se ruštinou českých anekdot a Švejda ztvárňuje opilce tak přesvědčivě jako by v životě nedělal nic jiného.
Struktura představení je komplexní, vnitřně logická a promyšlená, mechanika představení funguje přesně, spolehlivě, suverénně. Je to velké teatro. To už není žádný "úkol z pilnosti", ale magisterská práce.

Industriální koncept je sledovám sledován natolik důsledně, až přímo neodvratně logicky a zároveň v paradoxním zvratu vyústí do scény ironicky-mystického zasvěcení hrdiny-outsidera (Vojta Švejda). A to je lahůdka! (Kterou vám také neprozradím.) Ironicko-romantické je hned samo entrée představení (i toto tajemství přijďte odhalit sami), ostatně i svícení je v podstatě romantické. A objevování těchto překvapivých momentů (zatraceně dobře načasovaných) v konceptuálním rébusu představení je nekonečnou rozkoší pro diváka.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Malá inventura 2012: - Rozrazil on-line - 3.3.2012 20:00:00 / Martina Jirešová

Wariot Ideal - Plošina

Místo, kde muži jsou chlapy. Plošina. Forgotten sector. Místo, kde se zastavil čas. Vzdálený prostor v mlze zahalený do hluku tepajících strojů. Ohlušující kravál nepropustí do publika jediné chlapské slovo. Mrazivě originální poetika uskupení Wariot Ideal na výročním 10. ročníku festivalu „nového divadla" Malá inventura 2012.
Pět chlapů v pracovních montérkách s ochrannými přilbami na hlavě se zjevuje v přítmí skladové haly číslo 30, industriální charakter prostoru Studia Alta podporuje autenticitu představení. Kontrastují pouze sametové závěsy. V levé zadní části je umístěn technický pult, velitelská kabina, vytrčujíc bezpočet kabelů. Po obou stranách jeviště jsou připraveny televizní obrazovky. Reálný vysokozdvižný vozík vzpírá několik dřevěných palet a přemísťuje je z místa na místo. Od brusek odletují jiskry. Ale mnohem působivější je fyzická práce aktérů, jejich přesnost i pot. Pětice během představení vlastníma rukama přeskládává palety do obrazců: vytváří chodby, mosty, dveře, výtah, postele či propadla v jinak zcela prázdném jevištním prostoru. Hereckou akcí, prací s osvětlením a za podpory reprodukovaného hluku se industriální prostor proměňuje a rozšiřuje, imaginace pracuje naplno.
Hala číslo 30 ožívá, či spíše umírá, dělnickou činorodostí. Dát si kafíčko, smýt pot z těla, pohádat se s vedoucím šichty. Je otázkou, kým přesně muži jsou, zda horníky, elektrikáři nebo prostě kýmkoli, kdo pracuje. Kdo neustále dokola kopíruje schéma své pracovní smlouvy.
Společným jmenovatelem jsou jim přestávky na kávu z termosky, chrčení vysílaček, směna jídla na plastových talířcích za hodinky či cigarety, šikana nově příchozího dělníka.
Hrdiny-outsidera. Na co sáhne, to zpacká. Detektor kovu nefunguje, palety na sebe nepasují, pojistky vypadávají, „prodlužovačka" není dost dlouhá. Precizně vystavěné situace hořko-sladké chuti mají groteskní potenciál.
Tma však zůstává tmou, i v duších hrdinů. Čas lze posbírat pod kabát. Čas, který si nikdo nikdy nekoupí, se důsledně vleče. Nyní, stejně jako v dílech ruských klasiků. Vodka, kávovar a pistole. Paralely do kontrapunktu.
Hrací prostor se rozšiřuje za hranice jeviště, hrdina-outsider vyslán na misi k nefunkčnímu větráku, s kamerou zabudovanou v ochranné přilbě proniká zákulisím. Diváci mohou na televizních obrazovkách sledovat jeho cestu bludištěm...
Pětici tvůrců se podařilo zrealizovat navzdory použité hlomozné technice a vypoceným kaloriím představení velmi osobité poetiky. Oceňuji především práci na detailech, sehranost aktérů, intenzitu a jemnost, se kterou představení plyne. Plošina je projekt výsostně „nový".

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 

PragueOut.cz, recenze ze 17/10/07, Kateřina Lánská


ALBERT SE BOJÍ

Podzim v divadle Alfred ve dvoře zahajují hned několika premiérami a my vám představíme krátce alespoň jednu z nich. Ve své nové roli se v ní objeví mim a všestranný improvizátor Vojtěch Švejda. Autorské představení „Albert se bojí" připravil společně s tím, kterého mnozí počítají mezi mistry pohybového divadla, Jamesem Donlonem a všichni příznivci světa náznaků se tedy mají rozhodně na co těšit. Premiéra je 17.10., reprízy: 18.10., 19.10. a až do konce roku žádná další!
Vojtěch Švejda ve svém vystoupení analyzuje téma strachu. Bere s sebou diváky do světa malého Alberta, jehož představivost mu připravuje mnohá úskalí. Zdánlivě banální situace se mění v dramatická dobrodružství a malý Albert svádí nejeden velký boj. Nástrahy mu však, jak by se snad dalo očekávat, neklade okolí, ale jeho vlastní bázlivost a rozjitřené prožívání.
Kdo z vás si ještě dobře pamatuje na ty úzkostné a stísňující pocity, které vás spoutávaly na cestě do temného sklepa, kde jste v rychlosti a skoro poslepu naházeli do pytle pár kilo brambor, bude Vojtěchovým představením určitě nadšen. Dětský strach totiž může nabývat skutečně kosmických rozměrů a „možná se proto budou spolu s Albertem bát i diváci" slibuje Vojtěch Švejda.
Představení je koncipováno jako sled jednotlivých scének z Albertova všedního dne. Vojtěch bravurně ztělesňuje nejrůznější Albertovy příhody, pocity a fantazie podporované četbou dobrodružných románů, takže vás jeho solitérní pohyb po jevišti během několika okamžiků vtáhne do děje. Jeho herecké kreace doprovází dvojice hudebníků Jiří Mráz a Martin Zpěvák, kteří pomocí hudebních nápadů Petra Wajsara vytvářejí atmosféru a významně podporují dynamičnost Vojtova výrazu.
Žánrově se představení pohybuje od „dramatu všedního dne" ke skutečnému hororu podbarvenému komediálními prvky. Na jeho konceptu spolupracoval Vojtěch, jak už bylo řečeno v úvodu, s Jamesem Donlonem, který se v Americe pantomimě, klaunérii a pohybovému divadlu věnuje už víc než třicet let. Co se týče Vojtěchových postupů, zůstává představení Albert se bojí v linii jeho předchozího Bliss (debut z roku 2002), ve kterém stejně jako teď důkladně prozkoumával vnitřní svět tak trochu ustrašeného a nejistého člověka.

 

 

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Tiscali, recenze 5.11.07, Martina Musilová

ALBERT SE BOJÍ

Mim a klaun Vojta Švejda zazářil v roce 2002 ve scénickém komiksu Blisse. Pantomimou Albert se bojí se vrací k tomuto žánru. Ve spolupráci s americkým režisérem, klaunem a mimem Jamesem Donlonem vytvořil v divadle Alfred ve dvoře představení, které navazuje na nejlepší tradice moderní české pantomimy.
Název představení Albert se bojí určuje hlavní téma hry. A jak připomíná Vojta Švejda v programu k inscenaci, s režisérem Donlonem se tvůrci pokoušeli podívat se na strach z mnoha úhlů. Ty úhly jsou ovšem značně zúžené. Koncentrují se na strach malého chlapce Alberta a zážitky v malém, obyčejném dětském světě. To umožňuje Švejdovi provést diváka nejbanálnějšími situacemi chlapeckého dne. Od ranního vstávání, přes cestu do sklepa pro brambory, cestu do školy, setkání s velkým, drzým spolužákem, který Alberta okrade o žvýkačku, až po sezení ve školní lavici a pokukování po půvabné spolužačce. Jakkoliv jsou Albertovy příhody banální, není zdaleka banální to, jak je Švejdův chlapec prožívá. Albert je totiž kluk snivý a do svého snění o mužné síle a dokonalosti upadá v každé mikrosituaci, kterou mu den přinese. Hned úvodní ranní vstávání a maminčiny příkazy jsou doplněny četbou dobrodružné literatury, do které se Albert na chvíli propadne. Pro snivého Alberta i mima Vojtu Švejdu jsou příležitostí oddat se hře na námořníky a piráty. Celé představení je rozehráváno v této polaritě srážek s reálným světem, který Alberta leká, a propadání se do vnitřního světa mužných her na dobrodružství a rytířství, her na falešné karetní hráče, kovboje a pistolníky. Obrat v Albertově životě nastane, když onemocní a musí chvilku pobýt v nemocnici. Tentokrát skutečně sám a bez pomoci, se sny horečnatými a děsivými.
Příběhy svého chlapce (či svého vlastního chlapectví?) hraje Švejda ve svižném tempu. Oporou mu jsou vynikající hudebníci - Petr Wajsar, Jiří Mráz a Martin Zpěvák, kteří hru doplňují zvukově, rytmizují ji a zároveň dotvářejí atmosféru jednotlivých mikrosituací. V představení Švejda zastane nejen postavu Alberta, ale rovněž v náznacích postavy, se kterými se chlapec na své každodenní pouti setkává. Švejda neváhá kombinovat klaunskou pantomimu s řečí, pokud potřebuje slovně evokovat situaci. Ale nezůstává pouze u slova. Hru spontánně provází i dětštinou nebo zvuky, které známe například u postaviček z komiksů a z animovaných filmů.
Švejdova bravurní hra kotví v archetypálně se doplňujícím rozlišení malého a velkého. Mezi strachy se zmítajícím chlapcem na jedné straně a frajerem, chlapem, který dělá na svět ramena na straně druhé, otevírá mim prostor, v němž si každý z diváků nalezne kus svého dětství.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Taneční aktuality.cz - 19.10.07 - Zuzana Smulagová

Albert se Bojí

Ač divadlo Alfréd ve dvoře nefunguje jako repertoárové divadlo, přesto některé svoje stálice má. Jedním z těch nejvýraznějších je Vojta Švejda. Performer, jehož originální pojetí dramatické pantomimy nejen čeří vodu tohoto nonverbálního umění uvnitř, ale zároveň dává neprofesnímu publiku vědět, že tento žánr není mrtvý, že žije svým životem a nestagnuje na úrovni fialkovské tradice 60.let. Vojta Švejda je zářným příkladem že to jde. V režii amerického klauna a mima Jamese Donlona pracoval ve společném scénáři při realizaci se všemi prostředky, které  mu jeho talent nabízí a americké vlivy podporují. Vytvořil tak jednoduchý, ale zároveň vtipný a milý příběh Albert se bojí o poznání vlastního strachu s jasně konkrétní dějovou linkou "ze života malého kluka". V humoru neupadá do podbízivosti či nevkusu, dotahuje drobné detaily a využívá hlasový projev přeně a účelně. Zároveň nechává divákům prostor pro vlastní fantazii, možná i hraje jakousi hru " Hádej co bylo tohle". Do skoro pohádkového příběhu se to dokonale hodí. Živá hudba navíc vytváří opravdu zajímavou atmosféru, která strašidelnost příběhu podtrhuje, spolu se světlem Jana Beneše. Nemá smysl opakovat chválu a profesní zručnost Vojty Švejdy ani ochuzovat případné příští diváky o překvapení, která na ně představení chystá.Nebylo by možná od věci podotknout, že tahle performance by se měla zařdit na program školních představení 1. a 2. stupně ZŠ. Svými aspekty má velký potenciál citlivě formovat divadelní vkus dětí.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

 

Jana Bohutinská, A2

Alberte, bububu, baf

„Švejda prozkoumává dětský strach. Strach dítěte všude a ze všeho - ať už ze tmy nebo silnějších a sebevědomějších spolužáků. Rozehrává různé klukovské každodenní situace a rituály: ranní vstávání, četba dobrodružné knížky a fantazijní snění o sobě samém jako jejím hrdinovi, ranní hygiena, snídaně, cesta do školy, spánek plný nočních můr... Snaží se, aby se i diváci rozpomenuli na své dětské hrůzy, a to až úsměvně jednoduchým, ale překvapivě účinným způsobem".

Švejda (vedený Donlonem) dokáže precizně odpozorovat detaily chování člověka. Nejlepším příkladem byla scéna noční m

English